Pokud někde uslyšíte, že si někdo dává „turka“, můžete nabýt pocitu, že si dává tradiční tureckou kávu. Ale většinou se jedná o ryze českou kávu turek. Nápoj, který jsme si oblíbili v našich končinách, ale s pravou tureckou kávou toho má pramálo společného. Turecká káva se připravuje v malé kovové konvičce, která se nazývá „džezva“. V ní se káva, která je namletá velmi najemno, smíchá s vodou a často i s cukrem. Poté se postupně zahřívá, asi třikrát za sebou, dokud nevznikne na kávě pěna. Pozor, káva se ale nikdy nesmí vařit. Výsledným nápojem je silná káva, velmi aromatická a husté konzistence.

Oproti tomu příprava českého turka je poněkud odlišnější. Káva je namletá na hrubší konzistenci a nasype se přímo do hrníčku, kde se zalije vroucí vodou. Pak se nechá káva několik minut odstát, až kávová sedlina zůstane na dně hrníčku. Pít se pak musí káva opatrně, aby člověk zároveň nevypil i kávou sedlinu. Obyčejně se káva ještě dosladí cukrem, nebo se do ní přidá mléko. Chuť turecké kávy je velmi bohatá. Silná, kořeněná a chuť dokresluje hustá pěna, která je na povrchu nápoje. Servíruje se z malých šálků, v Turecku tradičně i se sklenicí vody na zapití a doplnění hydratace, a něčím sladkým.

Sladká chuť se pak skvěle kombinuje s intenzivní, hořkou chutí turecké kávy. Chuť českého „turku“ je více hořká, hrubá a nemá tak jemnou konzistenci, jako turecká káva. Často můžeme v nápoji také cítit silnou kyselost. Jaký je vůbec původ turecké kávy? Turecká káva je součástí kavárenských tradic v Turecku, Arabském světě i třeba v takovém Řecku. Pití turecké kávy považují kávoví znalci za rituál, který je třeba si náležitě vychutnat. Oproti tomu český „turek“ vznikl spíše z praktických důvodů, než ze snahy založit nějakou tradici. Jednalo se prostě o praktický postup při přípravě kávy v době, kdy jiné přípravy nebyly běžně dostupné.

Pokud někde uslyšíte, že si někdo dává „turka“, můžete nabýt pocitu, že si dává tradiční tureckou kávu. Ale většinou se jedná o ryze českou kávu turek. Nápoj, který jsme si oblíbili v našich končinách, ale s pravou tureckou kávou toho má pramálo společného. Turecká káva se připravuje v malé kovové konvičce, která se nazývá „džezva“. V ní se káva, která je namletá velmi najemno, smíchá s vodou a často i s cukrem. Poté se postupně zahřívá, asi třikrát za sebou, dokud nevznikne na kávě pěna. Pozor, káva se ale nikdy nesmí vařit. Výsledným nápojem je silná káva, velmi aromatická a husté konzistence.

Oproti tomu příprava českého turka je poněkud odlišnější. Káva je namletá na hrubší konzistenci a nasype se přímo do hrníčku, kde se zalije vroucí vodou. Pak se nechá káva několik minut odstát, až kávová sedlina zůstane na dně hrníčku. Pít se pak musí káva opatrně, aby člověk zároveň nevypil i kávou sedlinu. Obyčejně se káva ještě dosladí cukrem, nebo se do ní přidá mléko. Chuť turecké kávy je velmi bohatá. Silná, kořeněná a chuť dokresluje hustá pěna, která je na povrchu nápoje. Servíruje se z malých šálků, v Turecku tradičně i se sklenicí vody na zapití a doplnění hydratace, a něčím sladkým.

Sladká chuť se pak skvěle kombinuje s intenzivní, hořkou chutí turecké kávy. Chuť českého „turku“ je více hořká, hrubá a nemá tak jemnou konzistenci, jako turecká káva. Často můžeme v nápoji také cítit silnou kyselost. Jaký je vůbec původ turecké kávy? Turecká káva je součástí kavárenských tradic v Turecku, Arabském světě i třeba v takovém Řecku. Pití turecké kávy považují kávoví znalci za rituál, který je třeba si náležitě vychutnat. Oproti tomu český „turek“ vznikl spíše z praktických důvodů, než ze snahy založit nějakou tradici. Jednalo se prostě o praktický postup při přípravě kávy v době, kdy jiné přípravy nebyly běžně dostupné.